Starším střediska bylo známo, jak křehký lidský materiál má na starosti. Bylo to velmi svazující. Jednalo se o mladé lidi, kteří o skautingu téměř nic nevěděli a pokud ano, bylo to zkreslující. Jednalo se o mladé, slušné lidi, kteří prožívali své kamarádství ze školy, snad z domu. První tábor, první schůzky i výpravy byly velmi dobré. Po roce, kdy jim byla zajištěna malá klubovna stavební buňka na střídačku s Vlčaty. Po čase se začalo projevovat jakési váhání, ale s malou snahou o řízení svého programu. Tomuto věku není možno nařizovat ani moc velet. Vše záleželo na jejich přístupu k navrženému programu. Pro kritiku střediska, která byla možno říci jemná a opatrná, neměli pochopení. Výmluvy na starosti se školou, prací či rodinnými povinnostmi pomalu se množily. Na chování a kvalitu těchto mladých lidí nebylo nikdy žádných stížností. Pouze zájem o skautskou činnost jako takovou, nebyl shledán opravdovým. Tendence zažité již na různých táborech byly velmi patrné. Právem či neprávem nechápali proč cosi dodržovat, proč se registrovat, proč takové nebo jiné oblečení.

Chybou nás starších skautů bylo, že jsme tyto mladé nedokázali správně zaujmout, vysvětlit, a přesvědčit. Naše kdysi klukovské nebo skautské nadšení nás svedlo k tomu, že jsme se domnívali, že vše už půjde jaksi samo. Byl to náš velký generační omyl. Přes tuto skutečnost nutno i po letech říci, že byli výborní a na společně prožité dny na výletech i táborech velmi rád vzpomínám. Udrželi se do roku 1993